Zpět na výpis
Informační a komunikační technologie prostoupily všechny sféry našeho života – jejich prostřednictvím se učíme, pracujeme, trávíme volný čas a vzájemně komunikujeme. Toto by nebylo možné bez sofistikovaného software. Jak však potvrdí každý IT odborník, vyvinout sofistikovaný a zároveň bezchybný software je téměř nemožné. Z tohoto důvodu stále nabývá na podstatnosti otázka odpovědnosti za vady softwaru – a to zejména v těch případech, kdy je software programován na objednávku a prodáván za úplatu.
Software je užíván v celé řadě podob – kromě počítačových programů se jedná například o firmware, tedy o software propojený s hardware způsobem, jejž nemůže uživatel ovlivňovat, o umělou inteligenci, nebo o systém řízení autonomních vozidel, která jsou stále diskutovanější záležitostí. V tomto článku se budu zabývat konkrétně počítačovým programem jako souborem příkazů a instrukcí (vyjádřených v libovolné formě) a použitých přímo i nepřímo v počítači či jiném obdobném technickém zařízení. Počítačový program můžeme v tomto kontextu chápat jako pojem podřazený pod software. Zaměřím se na počítačové programy vytvářené na.
Téma odpovědnosti podnikatele za vady software jsem si vybral z toho důvodu, že jsem zaznamenal diskuse kolem otázky právní odpovědnosti v souvislosti s autonomními vozidly. To mne přivedlo k zájmu o odpovědnost za vady software. Doplním, že tato problematika se neomezuje jen na autorská práva, ale jedná se o velmi širokou právní oblast.
V posledních desetiletích došlo k prudkému rozvoji výpočetních technologií, který je spojen s dynamickým vývojem v oblasti software. Tento pro oblast software typický překotný vývoj prakticky znemožňuje komplexní uchopení problematiky software prostřednictvím práva.
Pro oblast software je více než pro jiné oblasti lidské činnosti typické, že je pro zhotovitele nemožné zajistit bezvadné plnění – v tomto kontextu dochází k situaci, kdy není uplatnění plné odpovědnosti za vady žádoucí. Vzhledem k složitosti dispozice s rozsahem odpovědnosti za vady je nutné zabývat se tématem vylučování odpovědnosti za vady v kontextu odpovědnosti za vady software podrobněji.
Smyslem tohoto textu je poskytnout podnikatelům stručný výklad vybraných témat z oblasti odpovědnosti za vady software se zaměřením na počítačové programy. Považuji to za podstatné v kontextu s tím, že ačkoli podnikatelů v oblasti informačních technologií, kteří se orientují na zhotovování software, průběžně přibývá, právní úprava odpovědnosti za vady software stále obsahuje mnohé nejasnosti.
Budu vycházet zejména z relevantních právních předpisů a judikatury, která je podstatná z důvodu některých vad aktuální právní úpravy problematiky. Považuji za nutné v této souvislosti doplnit, že odpovědnost zhotovitele za vady software spadá rovnou do několika právních oborů – primárně jde o občanské právo (zákon č. 89/2012 Sb., dále v textu jako NOZ) a následně o autorské právo (zákon č. 121/2000 Sb., dále v textu jako AutZ) – pohled prizmatem autorského práva považuji za důležitý, jelikož autor se nemůže (osobních) autorských práv vzdát a nemůže je ani přenést.
Právní vymezení software
Český právní řád pojem software anebo počítačový program nedefinuje, oporu nenalezneme ani v české judikatuře. Současně ale český právní řád s pojmem počítačový program operuje, a to především v textu AutZ, jenž je podstatným právním předpisem pro ochranu počítačových programů. AutZ považuje počítačový program za literární autorské dílo – to znamená, že chráněn je jeho zdrojový kód (a ne například myšlenky nebo jednotlivé funkce).
Naopak například slovenská právní úprava definici počítačového programu obsahuje, a to konkrétně v ustanovení § 87 zákona č. 185/2015 Z. z., kde konstatuje, že jde o soubor příkazů a instrukcí, které jsou vyjádřené v jakékoli formě a jsou použity přímo nebo nepřímo v počítači či jiném obdobném technickém zařízení. Jelikož se s touto definicí ztotožňuji, budu z ní v tomto článku vycházet. Lze namítat obecnost této definice, v souvislosti s překotným vývojem software by však užší definice byla omezující.
Pro odpovědnost podnikatele (zhotovitele) za vady software je podstatné především právní uchopení software jakožto předmětu právních poměrů. V dikci NOZ můžeme software považovat za jinou věc bez hmotné podstaty. V tomto kontextu připomenu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1020/2003, podle kterého skutečnost, že předmětem smlouvy je autorské dílo, neovlivňuje možnost aplikace obecných ustanovení obchodního zákoníku – platí tedy, že software by měl být dodáván bez vad. Ačkoli toto rozhodnutí se vztahovalo k předchozímu občanskému zákoníku, je obecně platné i v režimu NOZ.
Software obsahuje autorskoprávní i průmyslově právní aspekty. Dle Evropské patentové úmluvy z roku 1973 (tzv. EPC) nejsou počítačové programy z patentovatelnosti vyloučeny, pokud se vynález týká samotného programu „jako takového“. Software je tedy možné chránit patentem, pokud je spojen s konkrétním technickým řešením.
Presumpce vadnosti software
Na software je nutné pohlížet jako na dílo apriori vadné, což má logicky dopad i do oblasti odpovědnosti za vady. Zhotovitel se tedy při tvorbě počítačového programu snaží o přiblížení se ideálu, jímž je dílo bez vad (§ 2615 NOZ). Z právního smyslu musíme chápání vadnosti presumpci vadnosti software přizpůsobit. Specifické pro počítačový program je, že návrh algoritmu je komplikovaný a může se skládat z více komponent od různých autorů. Požadavky na funkčnost programu jsou navíc často upřesňovány až v průběhu jeho vývoje a testování.
Objednatel počítačového programu může teoreticky namítat jako vady vlastnosti, které u obdobného software fungují jiným způsobem. V tomto kontextu je problémem, že zhotovitel je obvykle limitován rozpočtem. Pokud si zhotovitel a objednatel neujednají konkrétní vlastnosti a účel díla, stanovuje zákon, že předmět plnění má mít obvyklé vlastnosti – obvyklé vlastnosti počítačového programu je však téměř nemožné definovat, navíc je třeba počítat s tím, že běžně užívaný software (například MS Word) disponuje nákladnými funkcemi.
Odpovědnost za vady software a nároky z vad
Pojímání počítačového programu za věc v právním smyslu je pro praxi přínosné, a to zejména co se týče odpovědnosti za vady. V tomto případě lze aplikovat obecná ustanovení o vadném plnění, příp. zvláštní ustanovení o vadném plnění (např. v rámci smlouvy o dílo, odkazující na vady plnění při koupi věci). Doplním, že nejfrekventovaněji volenými smluvními typy upravujícími závazkové právní vztahy, jejichž předmětem je software (resp. počítačový program), jsou licenční smlouvy, smlouva o dílo, zprostředkovatelská smlouva, nebo také kupní smlouva. Pokud je počítačový program dodáván v režimu smlouvy o dílo, považuje se za provedený tehdy, když je dokončen a předán.
Zhotovitel splní svou povinnost vytvořit počítačový program již tehdy, když předvede objednateli, že je program schopný plnit sjednané či obvyklé funkce. Objednatel může dílo převzít s výhradami či bez nich. Pokud objednatel vadu z důvodu nízké míry otestování programu nezaznamená, má se za to, že s vlastností programu souhlasí. V odpovědnosti za vady je reflektována i častá aktualizace požadavků v průběhu vývoje počítačového programu.
Práva z vadného plnění software jsou obdobná právům z vadného plnění dle smlouvy o dílo. Pokud tato práva aplikujeme na problematiku software, můžeme konstatovat, že objednatel uplatňuje volbu práva z odstranění vady počítačového programu dodáním nového programu, odstraněním vady programu opravou, přiměřenou slevou z ceny programu a v případě podstatného porušení smlouvy má objednatel možnost odstoupit od smlouvy.
Limitace odpovědnosti zhotovitele za vady
V této části specifikuji nástroje, jež mohou vést k limitaci odpovědnosti podnikatele (zhotovitele) z vadného plnění takovým způsobem, aby došlo k větší právní jistotě zhotovitele. NOZ takový postup sice umožňuje, ale pouze ze strany objednatele. Nepřihlíží se k takovému prohlášení zhotovitele, jímž by se chtěl zřeknout odpovědnosti z vadného plnění. Lze konstatovat že v rámci podnikatelských vztahů je omezení odpovědnosti za vady počítačových programů obvyklé – dle autorů jde de facto o nutnost pro rozvoj trhu s počítačovými programy.
Co se limitace odpovědnosti za vady týče, jedná se i o jisté právní jednání objednatele, jehož důsledkem je stav, kdy odpovědnost zhotovitele za vady nevznikne. V tomto případě dává zákon vady k tíži objednatele. Z NOZ vyplývá několik ustanovení, limitujících odpovědnost zhotovitele za vady. Dle § 1917 NOZ v případě, že je vada natolik zřejmá, případně ji lze zjistit z veřejného seznamu, nevzniká odpovědnost zhotovitele za vady. V tomto případě je vada k tíži objednatele. Uvedené platí pouze tehdy, pokud to nemohl objednatel při obvyklém postupu snadno zjistit. Dalším příkladem je situace, kdy existující právní vada je v kauzální souvislosti s předcházejícím jednáním objednatele. V praxi může jít například o situaci, kdy objednatel poskytne zhotoviteli materiál, který je možné zapracovat do díla, ale tento materiál je zatížen právní vadou, o které zhotovitel neví. Ani v tomto případě není zhotovitel z vady odpovědný.
Dále nejsou objednateli přiznána práva z vadného plnění v situaci, kdy nevytkne zhotoviteli vadu včas, přičemž zhotovitel namítne, že vada nebyla notifikována bez zbytečného odkladu. Dle § 1921 odst. 1 NOZ lze vadu vytknout do šesti měsíců od převzetí věci, přičemž zvláštní úprava díla v NOZ tuto lhůtu zvyšuje až na dva roky.
Zhotovitel nebude odpovědný za vadu ani v případě, kdy objednatel užije věc nevhodným způsobem (přestože jej zhotovitel upozorňoval na hrozící nebezpečí). Nakonec zmiňme, že kupující se může jednostranným prohlášením vzdát práva z vadného plnění, přičemž takový akt vyžaduje písemnou formu.
Autorskoprávní ochrana software
Software je specifický tím, že je definovaný svou funkcionalitou, představující jeho užitečnost – objednatel si software neobjednává pro cestu vyjádření zdrojového kódu, ale pro funkce. Paradoxně právě funkcionalita programů autorským právem chráněna není. Jistým problémem je možnost dvou funkčně totožných programů s odlišným zdrojovým kódem. Tento problém byl jádrem sporu řešeného u Soudního dvora EU ve věci C-406/10, kdy statistická společnost SAS Institute Ltd. vyvinula program pro analýzu dat, přičemž program si přivlastnila společnost World Programming Ltd. Tato společnost na obvinění z porušení autorských práv argumentovala, že nemá k dispozici zdrojový kód druhého programu a její program stojí na úplně odlišném kódu. Soudní dvůr konstatoval, že zdrojový kód si zaslouží plnohodnotnou autorskoprávní ochranu na rozdíl od funkce a programovacího jazyka.
Specifickým problémem současné autorskoprávní ochrany software je možnost opravy chyb v programu. Dle softwarové směrnice (směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti) smí oprávněný nabyvatel realizovat vymezené úkony za účelem opravy chyb v programu, aby mohl být program využíván k účelu, k němuž byl určen. V praxi však je tyto chyby obtížné nalézt i v pro člověka čitelném kódu – ve strojovém kódu je to téměř nemožné. Možností by byla dekompilace programu, nalezení chyb, jejich oprava a opětovná kompilace programu. Dekompilace je povolena však jen pro dosažení interoperability – ze softwarové směrnice nevyplývá, že by byla povolena za účelem opravení chyb.
Autorskoprávní ochrana software
Ačkoli ohledně autorskoprávní ochrany software existují mnohé odborné diskuze, které její vhodnost zpochybňují, v praxi se zvláštní ochrana (sui generis) v jiných státech neujala. Výhodou autorskoprávní ochrany je například to, že oproti řízení před patentovým úřadem nemusí být software zveřejněn. Příliš široká ochrana, zahrnující veškeré složky software, by navíc omezila širší uplatnění programů v praxi. Nicméně soudím, že do budoucna by bylo vhodné učinit přehlednější právní úpravu licenčních oprávnění – současná právní úprava této oblasti neposkytuje dostatečnou míru právní jistoty pro všechny participující strany, praxí je proto podrobná smluvně právní úprava.
Dále navrhuji, aby byla explicitně vyřešena možnost dekompilace programu za účelem opravy chyb – dekompilace je podstatným krokem v procesu opravy chyb software, bez jejího povolení prakticky postrádá možnost opravy chyb oprávněným uživatelem smysl. V souvislosti se zajištěním interoperability software sice možnost dekompilace existuje, ale aby byla legální, je nutné dekompilovat jen ty části programu, jež jsou nutné pro dosažení interoperability. Považuji za vhodné toto omezení odstranit, protože ze strojového kódu nemůže uživatel poznat, která část programu obsahuje právě ty informace, jež jsou nutné k dosažení interoperability.
Ačkoli lze považovat za obecně vhodné, že funkcionalita programu není autorským právem chráněna, protože by tím došlo ke vzniku monopolu na trhu, soudím, že by mělo být zakázáno vytvoření programu s podobným vyjádřením a s podobnou funkcionalitou prostřednictvím výše zmíněné dekompilace.
Návrhy do praxe
Z NOZ je evidentní požadavek na maximálně možně podrobné smluvní ujednání předmětu plnění. Prakticky je toto v případě vývoje software nejčastěji řešeno projektovou dokumentací, která je přílohou smluvního ujednání. Navrhuji nepodceňovat fázi vytváření projektové dokumentace a nespoléhat na to, že některé záležitosti budou vyřešeny později. Doporučuji zanést do projektové dokumentace konkrétní měřítka, prostřednictvím kterých bude později možné zjistit, jestli je zhotovený program v konsensu s projektovou dokumentací (může se například jednat o rychlost programu, možnost jeho obsluhy určitým počtem osob, vyhodnocení zátěže apod.). Dokumentace by měla obsahovat i konkrétní požadavky na hardware. Doporučuji kromě výčtu toho, co by měl program umět, v dokumentaci uvést i funkce, kterými disponovat nebude.
Při převzetí hotového programu doporučuji otestovat jej v takové míře, aby mohlo být zhotoviteli notifikováno maximum vad. Tento postup je vhodný jak pro objednatele, tak pro zhotovitele – ten se tak vyhne potenciálnímu vyjednávání o vadách programu s objednatelem. Navrhuji, aby si zhotovitel a objednatel sjednali konkrétní lhůtu, po kterou může objednatel program testovat. V případě složitějšího a nákladnějšího software doporučuji takové akceptační řízení realizovat po ukončení každé fáze vývoje programu.
Závěrem
Cílem tohoto článku bylo představit vybraná témata problematiky odpovědnosti podnikatele za vady software se zaměřením na počítačové programy vytvářené na objednávku, identifikovat sporná místa úpravy de lege lata a navrhnout vhodná řešení de lege ferenda. Upozornil jsem na nedostatky autorskoprávní ochrany software. Autorskoprávní ochraně software jsem se věnoval z toho důvodu, že dopadá i na odpovědnost podnikatele za vady software.
V souvislosti s autorskoprávní ochranou jsem navrhl do softwarové směrnice zanést výslovnou možnost využití dekompilace programu za účelem odstranění vad oprávněným uživatelem. Navrhl jsem také konkrétní opatření, směřující k limitaci odpovědnosti zhotovitele – jednalo se například o zanesení konkrétních měřítek do projektové dokumentace tak, aby bylo možné později zjistit, jestli je program v souladu s touto dokumentací. Dále jsem doporučil využít tzv. akceptační řízení, v rámci kterého by měl být program při převzetí v maximální možné míře otestován, aby mohlo být zhotoviteli notifikováno maximální množství vad – tento postup je nejen v zájmu objednatele, ale paradoxně i v zájmu zpracovatele.
